Moje kobyla má zajímavou vlastnost. Zničila a ztratila všechny ohlávky, kromě své původní. A měla jich docela dost. Krásnou vínovou, černou s beránkem. Druhou náhradní vínovou za první rozbitou. Všem přeji lehkou zem.

Ale já se nevzdávám. Novou ohlávku kupovat nechci, běžná levná za 100kč je bohužel příliš malá a další dražší už se mi kupovat nechce.

Ovšem doma se mi válel starý nylonový popruh a taky jedna stará ohlávka, která byla Sáře bohužel příliš malá.

A tak to tedy začalo. Rozhodla jsem se vyrobit svou vlastní ohlávku.

Ne, že bych nevěděla, že si to vlastně zasloužím. Vlastní kůň a já zjišťuju, že sem spíš začátečník, co ji neujezdí.

Hodně mě to mrzí, sletěla se z ní už tříkrát a naposledy dost nešťastně. Místo své anglie sem měla western, prý pro lepší rovnováhu.

Jenže Sára už mě má na háku a já to vím. Nechci tu nikoho pomlouvat, nezaslouží si to, snaží se, ale přesto... když si to dokážu přiznat já, možná by bylo třeba, aby si to přiznali i oni. Já s nima zkrátka na vyjížďky nemůžu a nemůžu ani jezdit navolno, dokud Sára bude nevyběhaná a bude mě shazovat a já z toho budu vynervovaná. Já potřebuju dril, Sára potřebuje dril, a sakra nejsem snad jediná, kdo to ví.

Moje klisna je velmi hodná holka. Alespoň po většinu svého času.

Já mám Sáru ráda a dovolím si říct, že Sára má svým způsobem ráda mě. Nevím, jestli to je tím, že ji rozmazluju, nebo je to tím, že s ní zkrátka jsem.

Jenže jakmile se osedlá a nauzdí, nastane změna. Hlavně, pokud se jde na vyjížďku. Už to bohužel bylo podruhé, kdy sme museli kvůli mé klisně vyjížďku přerušit.

Sára totiž ví, že má většinu lidí na svém hřbetě na háku.

Tak a je to tady. První fotočlánek do rubriky o fotografování.

Abych nějak začla, bylo by asi nejlepší trochu osvětlit skutečnosti.

Tak příklad... jsem vyučená fotografka. Fakt že jo, mám maturitní vysvědčení z oboru užitá fotografie a média.

Vlastním digitální zrcadlovku s několika objektivy, a mým oblíbeným fotografovaným objektem jsou právě koně.

Loni na jaře jsem byla fotografovat Mercedes Spring Tour v Martinicích ve stájích Equitana. Naprosto luxusní místo, krásné počasí, dobré světelné podmínky. No zrkátka a dobře, projela jsem koenčně úplně všechny fotografie, nekvalitní smazala, kvalitní zveřejnila.

Suma sumárum se nakonec z celé série vyklubalo 221 fotografií, které konečně uvidí světlo světa.

Do této chvíle zdobilo jen pár fotografií z tého akce mou maturitní práci- kižní publikace ve formě časopisu. O tom, v případě zájmu, mileráda povyprávím taktéž.

Nejsem zrovna svatoušek, a nemám někdy dobrá rozhodnutí. Vlastně často sekám jednu chybu za druhou.

Taky nejsem žádný král světa a nejinteligetnější osoba na celé planetě, která jednou dostane nobelovu cenu za iteligenci, pokuds evůbec dostává.

Vzhledem k tomu co dělám, bych se nedivila, kdyby se ze mě stal adept na Darwinovu cenu za nejhloupější smrt.

Nejsem tedy člověk, kterýmu by někdo postavil katedrálu v jejímž čele by stál železný trůn (i když bych moc ráda), a všichni mě uctívali jako svou vládkyni a rádkyni, a prostě vládce jejich a slunce jejich jasné.

A to je ten důvod, proč jsem místo toho zmiňována v debatách o tom, jak jsem hrozná, a proč je mi říkáno, jak jsem hloupá.