Shrnutí času

3. listopadu 2016 v 9:01 | LeaSar |  Příběhy ze života
Zdravím všechny potencionální čtenáře tohoto článku.
Ráda bych Vás přivítala u Shrnutí času, který pojednává o tom, co se odehrálo za uplynulé období, které jsem strávila se svou klisnou Sárou.
Vím, že je trochu troufalé psát o osm měsíců později, ale věc se má tak, že se událo plno věcí, a já potřebovala, aby se na tento blog v určitých místech zapomělo. Což doufám, že už takto zůstane.
Tímto bych tedy chtěla sepsat všechno, co se událo a změnilo.


Začnu jednoduše. V předchozím článku jsem hovořila o smutné události, kterou byl pád ze Sáry, následná hospitalizace, a strach z ježdění, kdy jsem nebyla schopná myslet na nic jiného než na to, že se mi kobyla splaší, já spadnu, a znovu se zraním.
Co se tedy od té doby změnilo?
Hlavně jsem změnila ustájení. Už je tomu tak. Místo bahnitého výběhu, pastviny bez dozoru bez zázemí a sedlovny plné myší, mi teď Sára stojí na ranči, kde je pískové oprácko a hrazená kruhovka, a navíc krásná sedlovna. Kromě toho mám i vlastní skříňku.
Zjistila jsem, že nejlepší je spoléhat se hlavně na sebe, protože lidi mají tendenci podrážet, pomlouvat a vůbec překrucovat věci.
Začala jsem se Sárou pracovat ze země v kruhovce a tvořit si vzájemný vztah, což nás velice zblížilo hlavně po té společné stránce.
Dokonce i do vody jsem svou baronku dokázala dostat

Ale věřím že to nejhlavnější, co vás jistě zajímá, jsem ještě nezmínila.
Ano, začala jsem zase jezdit. Začalo to po malých krůččích. Vylezla jsem na Sáru, nechala se vodit. Pracovala na lonži. A pak mě jednoho dne kamarádka odepla z vodítka, a já jela na Sáře sama.
Naše první jízda po roce bez lonže

Takže se toho od jara událo opravdu hodně. Kromě jízd s mou kamarádkou to jsou i hodiny s trenérkou, která na ranč pravidelně dojíždí, a která mi toho také dala velice hodně co do zkušeností v sedle.

A jak šel čas a jízda za jízdou, přišly i staronové výzvy. Všechno toto ježdění, o kterém tu hovořím, to je jen jízda v kroku. Ale já chtěla přecijen udělat další, trochu větší a rychlejší krok. Tedy, přesněji řečeno klus.
Bohužel, fotku na Sáře v klusu nemám, ale tahle fotografie byla pořízená hned poté, co jsem na Sáře poprvé, opět více jak po roce, klusala. Těm zkoumavějším jsitě neujde další velice důležitý a zásadní fakt. Ano přesně tak. Klusala jsem na Sáře na bezudidlovce.
Na kusu provazu okolo nosu, působícím pouze skrze tlak. Na něčem, o čem by má bývalá spolujezdkyně tvrdila, že na tom Sára nedokáže reagovat. Dokáže, možná ne tak jako na udidle, ale dokáže.

Pomalu se dostávám do konce svého příběhu. Stále je toho před námi hodně, ano, sice klušu, ale zatím to je sotva jedno kolečko dokola. Důležité ale je, že jezdím.
Mimo jiné se v našem společném žití udály další, drobnější události. Spíše pro radost, než pro nějaký pokrok.
Pořídila jsem si eskadron ohlávku Nicci Dots (a teda orpavdu super kousek), a můj táta mi pořídil krásnou sadu podsedlovky s čavrakou od Koněšití.
Od koněšití mám i svůj předchozí jezdecký set, krásnou červeně károvanou sadu, ideální podzimní barva.

Závěrem už chci jen požádat všechny, kteří si článek přečtou, aby zanechali komentář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama